Jaký má hnutí ANO vztah k druhotné viktimizaci?
Tohoto pojmu se používá především v souvislosti trestnými činy, jejichž oběti jsou sexuálně zneužity. Často musejí snést velmi nepříjemné otázky a někdy i projevy nedůvěry, někdy i vyjádřené pochybnosti o tom, zda nezavdaly příčinu k jednání pachatele. Nedávno jsme byli svědky projevů hlubokého nepochopení situace obětí, jimž byla projevována nedůvěra proto, že svoji zkušenost s pachatelem vyznali až po několika (i po mnoha) letech. I necitlivé znevažování důvěryhodnosti obětí je ono druhotnou viktimizací. Ostatně právě obavy z projevů nedůvěry vedou často k tomu, že oběť není schopna trestný čin ohlásit nebo tak učiní, až když ji někdo podpoří jiným svědectví a dodá jí odvahu.
Další kategorií jsou psychiatričtí pacienti, kteří se snadno mohou dostat do situace v jistém ohledu i těžší, neboť jejich věrohodnost bývá zpochybňována právě jejich diagnostikovanou poruchou či onemocněním. Dochází k tomu i v případech, kdy charakter jejich psychického problému ze své podstaty nemůže být příčinou snížení kognitivních schopností. Takové oběti trestných činů se pak snadno mohou stát obětí znovu, neboť jejich postavení svědka lze snadno ohrozit v jejich neprospěch.
Obě uvedené kategorie jsou ohrožovány nejen možností nespravedlivého a posouzení a rozhodnutí, ale i psychickou ´jmou plynoucí z oprávněných pocitů křivdy a ponížení.
Mohou nastat i situace, kdy si je někdo (někdy i pachatel) dobře vědom, že v nějakém sporu proti němu stojí osoba, která se minulosti podrobila odborné psychiatrické péči. Zneužít v takovém případě této skutečnosti a domáhat se uznání nevěrohodnosti protistrany je obzvláště zavrženíhodné jednání. A to zvláště tehdy, dopustí-li se toho osoba vysoce postavená a je-li kauza ostře sledovaná médii a širokou veřejností, neboť v případě úspěšného pokusu o takovou manipulaci se osoba poškozená ocitá v situaci mnohem horší, než byla dříve. Tedy jako osoba zcela nevěrohodná, nevyzpytatelná a třeba i ve svém jednání záludná. S takovým cejchem, je taková oběť samozřejmě společensky znemožněna i co se týče jejího možného uplatnění v dalším životě, je v mnoha směrech diskvalifikována. Může tedy snadno dojít k situaci, že člověk, který sám není docela v pořádku (když je schopen se takové hanebnosti dopustit) předhodí veřejnosti osobu poškozenou na odiv jako na veřejný pranýř. Pokud tak učiní osobě blízké a motivován vlastním prospěchem, nemůže být již pochyb o tom, že takovou osobu obětovává. Jinými slovy hází ji přes palubu. Jako přítěž. Jako odpad na smetiště. Jako na hnůj.
Expremiér a poslanec Parlamentu České republiky pan inženýr Andrej Babiš ve volbě prezidenta republiky neuspěl, přestože se nenašel nikdo, kdo by během volební kampaně připomněl jeho pokus poškodit výše uvedeným způsobem vlastního syna soudní cestou. Nikomu z politiků hnutí ANO tento vpravdě zrůdný čin pana Babiše nepřekážel. Zřejmě jej nevyhodnotili jako dostatečně zrůdný. Nerozvzpomněl se ani nikdo z politiků pětikoalice. Dokonce ani ministr zdravotnictví Válek nebo ministr práce a sociálních věcí Jurečka. Možná proto, že politik disponuje jistou mírou moci a vlivu a zůstává díky tomu poněkud nad věcí, nad takovými tématy. Vzdálen možnosti, že by se sám do takové situace mohl dostat (na rozdíl od řadového občana).
Ale nerozvzpomněly se ani lidskoprávní organizace. Dokonce ani Kancelář veřejného ochránce práv. Tedy ani tato instituce neviděla důvod upozornit na krajně nevhodného kandidáta.
A samozřejmě nesmíme zapomínat na naše spoluobčany – voliče hnutí ANO, kteří tu zrůdnost rovněž nevnímali jako překážku v cestě pana Babiše na Hrad. Možná spíše jako něco pozitivního. Jako důkaz toho, že se jejich favorit nezastaví před ničím.