Výzva Petrovi, synovi „toho a toho“ z hnutí ANO
10 bře, 2023,
Žádné komentáře
Petře, synu „toho a toho z hnutí ANO“, nerad tě takto oslovuji, ale nemohu jinak, když tě právě těmito slovy zahalil tajemnem autor článku
Rád bych ti porozuměl. I tvému otci a dalším zástupcům tohoto hnutí, jejichž téměř dospělé děti mají tu tuze trpkou zkušenost s kantorem vyšinutým tak, že bylo by všem ku prospěchu, kdyby byl začal o sobě včas rozjímat.
Prý učitel si „vychutnával, jak ses klepal“, když se tě zeptal, koho volil bys. Tys opravdu měl strach, že bys byl středem jeho podlé pozornosti? Že zasedne si na tebe? Bál ses ho jaksepatří odkázat do příslušných mezí? A neříkám, že rovnou do háje. Jen někam poblíž. Víš? Někam, kde nikdo z něho nemohl by být jak ty a tvoji spolužáci bez sebe.
A nebo bál ses snad, že by si pozval tvoje rodiče? A že by je pak ve svém kabinetu vyděšené trestal? Klečící před ním na kolenou? Na hrachu? A že by jim tam uplakaným, trýzněným a poníženým deklamoval ta svá přesvědčení? Ta zdůvodnění, proč není tomu rád, že ve třídě má studenta, jenž tátu má, který je s hnutím ANO víc než kamarád?
Petře, když tohle nechtěl jsi, pak kdo naprášil toho kantora? Jaká to musela být potvora, která se zastala tě u kohosi kdesi do té míry nesměle, že z toho ten pan Holoubek se stal tak skoupým na slovo, jako by oznámení oněch skutků bylo unáhlené natolik, že později snad téměř nechtěné? Nebo je normální, že na mou otázku mi odpověděl pouze to, že „věc se řeší“? K tomu já dodávám, že kdesi kýmsi kdovíjak, když o tom celé ANO svorně ani nezasrší. Mlčí.
Když ani neřeší to policie, jak sdělilo mi její prezidium. Tedy že kdosi jiný snad v té věci kdesi ryje a zkoumá ono z nenávisti vzniklé martyrium.
Ale teď už, Petře, věcně, křepce k meritu: Předseda hnutí ANO mne překvapil. Jeho kritika těch, kdo mu nekonvenovali, byla vždy adresná. Vždy k nim uměl být velmi příkrý. Nezdráhal se je kritizovat tváří v tvář ani na půdě parlamentu. Proč se tedy zdráhal na brífinku hnutí ANO uvést jména viníků z řad učitelů nebo uvést alespoň, ve kterých školách si pěstují tak pomatené kantory? Nepadlo ani jediné jméno jeho spolupracovníků šokovaných tím „největším hnusem“, jak se velmi kriticky vyjádřil o důsledku práce médií.
Možná ti taťka řekl, kdo a komu oznámil celou tu záležitost s fanatickými příznivci generála Pavla. Možná se ti i svěřil, proč s tím dělá hnutí ANO takové tajnosti.
Budu k tobě upřímný, Petře. Není to jen věcí hnutí ANO, pokud někde došlo k tak okázalému porušení Zákona o ochraně osobních údajů a jejich shromažďování v listinné podobě, navíc k jejich vynucení na nezletilých občanech zneužitím autority učitele. Vyvstává také otázka, jak se v těch školách, kde podle Andreje Babiše došlo k tomu „největšímu hnusu“, vyučuje občanská nauka. A to by mělo zajímat nejen rodiče studentů, ale i příslušný odbor školství a Českou školní inspekci. Neboť pokud je v nějaké škole možné snadno zmanipulovat celou třídu tak, že přestane ctít práva vlastních rodičů, je možné, že se těm téměř dospělým lidem dosud nedostalo ani elementárního pochopení smyslu svobodných voleb, tedy smyslu tajného (bezpečného) hlasování.Nevím, kdo věc oznámil tam, kde se údajně řeší a současně redakci PrahaIN, kde se jí chopil pan Holoubek, tajnosnubný se zdroji pozoruhodných informací.
Jedno však vím jistě, Petře, synu toho a toho z hnutí ANO. Od 4. února, kdy vyšel článek, jímž pan expremiér tloukl zlovolná média po hlavách a chladných srdcích, proteklo veřejným prostorem mnoho kalné vody v podobě všelikých desinformací a lží, a přesto dodnes není veřejnost seznámena s výsledkem onoho údajného řešení. Ta veřejnost, která je vystavena trvalému tlaku rozmanitých manipulací zahraniční i tuzemské provenience. Ta veřejnost, jíž je státní moc povinována pomáhat se v tom všem šálení orientovat a rozpoznávat lež od pravdy. A proto tě, Petře (synu toho a toho z hnutí ANO) žádám o součinnost ve jménu obecného blaha. A s tebou i tvého mlčícího taťku a další mlčící členy hnutí ANO, stejně tak i všechny studenty té třídy údajně pražské školy (jakož i jejich rodiče), kteří, kupodivu, údajně podlehli jeden každý nátlaku vyšinutého pedagoga. Dovolil jsem si předpokládat, že když věc neřeší policie, pak oním řešením pan Holoubek dozajista nemínil nějakou akci Sdružení rodičů a přátel škol X, Y, při níž by si to ctění rodičové vyříkali s pošahanými kantory někde u piva.
Po krátké a zralé úvaze jsem usoudil, že panem Holoubkem popsané jednání učitelů natolik připomíná padesátá léta, že by se to jistě nedalo „řešit“ jen na půdě škol. Ostatně pojmenování použité Andrejem Babišem (největší hnus) a důraz, jaký svým slovům dal, odpovídaly závažnosti předmětných údajných lidských i profesních selhání.Protože redakci PrahaIN je údajně znám název alespoň jedné předmětné pražské školy, zaslal jsem datovou poštou Odboru školství Krajského úřadu Středočeského kraje žádost o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. (o svobodném přístupu k informacím). Ve své žádosti jsem místně příslušný odbor školství požádal o odpovědi na tři otázky.
Vycházel jsem při tom z předpokladu, že ono zmiňované řešení má již konkrétní výstupy, neboť přímých svědků (a současně osob poškozených) jsou celé třídy studentů nebo alespoň jedna celá třída místně příslušné nejmenované pražské školy.Pro případ, že by jmenovaný odbor školství dosud neměl ty informace od nejmenovaných škol, jež byly poskytnuty redakci Praha IN, žádám tě, Petře, tvého taťku, všechny ostatní dotčené studenty a jejich rodiče a rovněž školy, na jejichž půdě došlo k již řečenému největšímu hnusu, aby své zkušenosti s největším hnusem oznámili co nejdříve na adresu výše jmenovaného úřadu (kontakty zde).Všem osloveným děkuji předem za součinnost v kauze Největší hnus. Pokud jsi však, Petře, pohádková bytost (a s tebou i ostatní mnou oslovení), čert aby pohádkáře spral.
Držel nás v komunismu strach si zapomenout na pultíku deset deka vlašáku?
23 úno, 2023,
Žádné komentáře
Držel nás v komunismu strach si zapomenout na pultíku deset deka vlašáku?
K této úvaze mne přivedla vlastní zkušenost z minulého roku, kdy jsem se musel vrátil do samoobsluhy pro kreditní kartu, která mi vypadla u pokladny. Současně mne inspirovala slova generála Pavla i slova jeho kritiků. Jedněmi je mu vyčítáno, že se v minulém režimu stal členem KSČ, jiní jsou shovívavější a vyčítají mu spíše slova z jeho životopisu, o nichž tvrdí, že vyjádřit se k létu roku 1968 nemusel a že to bylo nadbytečné. Že to byla jeho vlastní iniciativa.
Moc bych se divil, že by se důstojník ČSLA nemusel vyjádřit, když víme, že to byla stěžejní otázka v čase takzvaných prověrek konaných ve jménu očisty strany a ke slávě Sovětského svazu. Já si naopak myslím, že se pan Pavel vyjádřit musel a že tak učinil způsobem známým ze rčení o koze a vlku, tedy nikoli způsobem planoucího komunisty:
„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil,“ uvedl tehdy Pavel.“
Životopis je podle něj nutné vnímat v kontextu doby, ve které vznikal. „Chtěl jsem hlavně dělat svou práci, která mě bavila. Do stovek hlášení jsem psal ty stejné fráze, jejichž smyslem bylo jen splnit formální povinnost,“ vysvětluje jeden z favoritů lednových voleb (zdroj).
Jak se mohlo stát, že někdo chtěl dělat svoji práci a splnil proto očekávání těch, kteří by mu v tom mohli snadno zabránit? Je to něco jiného, než si doma poslouchat Karla Kryla a pak jít poslušně k volbám a potvrdit tím vedoucí úlohu KSČ? Té samé KSČ, jejíž moci se ve svém životopisu rovněž podvolil pan Pavel? Někteří namítají, že gen. Pavel byl důstojníkem armády, která byla připravena bojovat s demokratickým světem a tedy i proti nám samým. Proti vlastnímu lidu toužícím po svobodě a demokracii? Proti nám, kteří své toužení a vůli projevovali jak? U voleb tedy rozhodně ne. Naopak. K volbám lid chodil „uvědoměle“ posilovat tu samou moc, nad níž pak „vítězil“ posloucháním Kryla a třeba i Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Proč? (Chudáci disidenti v takové atmosféře odevzdanosti a apatie!)
Mnozí lidé chodili k volbám i proto, že stejně jako pan Pavel, chtěli dělat svoji práci. A když už jsem zmínil ty výhrady k důstojníkovi ochotnému postavit se v případě nutnosti i západním demokraciím, pak bychom pro hlubší pochopení tehdejší doby neměli také zapomínat na naše zbrojovky. Ty nevlastnil Petr Pavel ani v nich nepracoval. Možná mezi jejich tehdejšími zaměstnanci jsou i dnešní kritikové zvoleného prezidenta. Možná říkají, že tam museli pracovat, protože to chtěli oni, komunisti. Tak to určitě. To určitě chtěli. Stejně jako určitě chtěli, aby lidé chodili k volbám zodpovědně a uvědoměle. Komunisty musela jistě těšit ta téměř stoprocentní volební účast a téměř stoprocentní podpora, za níž byli jistě vždy pochváleni i vedením Sovětského svazu. Nevím, jestli byli kdysi v naší armádě i nějací fanatici, kteří si přáli vojensky porazit Západ. Pochybuji. Výkřiky, že gen. Pavel byl připraven se takového ozbrojeného konfliktu zhostit, jsou však nesmyslné. Nikdo si válku nepřál. Obě strany měli armádu a její zbrojní arzenál především k udržení rovnováhy sil. A zaměstnanci zbrojovek to jistě vnímali stejně.
Jistěže lidé měli důvod se obávat nepříjemností v případě, že by odmítli jít k volbám. Ale netřeba si lhát, že všichni. Důvod k obavám měli jen lidé určitých profesí a postavení.
A nyní k tomu stále vytěsňovanému a pro mnohé otravnému tématu, jímž je ta magická plenta ve volební místnosti.
Občan přichází do volební místnosti, členové komise jej vítají pozdravem i očima. A on, jinak svébytný člověk odhodlaný projevit svůj vzdor a vůli po svobodě, si uvědomí, že si není úplně jistý, kde má propisku, aby to té moci nandal, seškrtal. Představí si, jak za plentou štrachá v aktovce, vyndává z ní půlku chleba, pytlík mlíka, osminku másla, deset deka vlašáku a kdo ví, co ještě, než na dně najde propisku. Hrozná představa! Přicházejí další voliči. Nechce zdržovat. Aby tak za plentou ještě zapomněl v tom spěchu a rozčilení z možnosti být sám sebou ten vlašák. Ten přece volební komisi nenechá! Nebo to máslo. Čím by pak doma žena dětem namazala skývu? A má jasno: „Kašlu na to, dneska jim to ještě hodím. Až někdy příště.“
No nevím. Můj otec tohle neřešil. Nemusel ani za plentou nic „upravovat“. Vzpomínám, jak jednou přišel od voleb a na stůl položil kandidátku.
Kdysi jsem zpoza plenty uslyšel slova jednoho z členů volební komise pronesená na moji adresu. Nebylo možné je neslyšet. Bylo to přímo zvolání. Dost hlasité a rozverné. Dokonce protistátní, neboť vyjadřovalo, byť jistě přehnanou, nedůvěru k poctivosti voleb: „Stejně všechny platí.“ To zvolání dokonce pobavilo ostatní členy komise jako dobrý vtip.
Neškodilo by se v tom všem povýšeném moralizování a odsuzování druhých zamyslet nad tím, jakou společností jsme byli a proč. Zamyslet se nad tím, z čeho pramenila ta apatie. Ta víra v to, že sám nic nezměním (tedy neudělám nic). Ta jakoby kolektivní a paralyzující psychóza, bez níž by se minulý režim nemohl obejít. O niž byl celou svou vahou opřen. Tak silný a mocný a současně tak křehký a zranitelný, že v podstatě držel pohromadě jen kolektivním šalebným pocitem. Sebeklamem.
Specifika kauzy Kozymetr
19 úno, 2023,
Žádné komentáře
Tato kauza začala v naší společnosti doutnat už před lety. Vzplanula a rozhořela se naplno se zahájením speciální dobyvačné války vedené Ruskou federací proti Ukrajině.
Kromě osob veřejně činných, včetně řady politiků, pomáhají tuto kauzu udržovat při životě statisíce našich spoluobčanů tím, že předstírají nepochopení obsahu pojmů cenzura, le miž, *poplašná zpráva, podněcování nenávisti vůči skupině obyvatel, hanobení národa.
Společenským diskursem se tedy stal spor o to, kdo rozumí, co je cenzura jako koza petrželi a kdo ve veřejném prostoru působí jako kozel v zahradnictví (viz zpráva BIS).
Bylo by však nespravedlivé tvrdit, že Kozymetr plane jen účastí těch, kteří předstírají nevědomost a kdo vědomě ignorují skutečnost, že mnohé aktivity jsou zapovězeny i naším právním řádem (*§ 355 a § 356). Plane i těmi, kteří zřejmě vědí, že jsou porušovány platné zákony, ale současně se domnívají, že by se neměly nezákonnému jednání klást žádné překážky a že jeho hodnocení by mělo být (případně) jen v kompetenci soudů. Ostatně i redakce iDNES vyžaduje dodržování určitých pravidel daných kodexem. Nazvat to cenzurou by bylo více než pošetilé.
V souvislostí s tématem cenzura mne zaujal článek pana Jiřího Čumpelíka, z něhož vyjímám následující:
Přijatelným bojem proti dezinformacím
a hybridní válce musí být výhradně a především pravdivé informace. Nikdo nebrání nikomu, aby dle něho chybné názory veřejně odmítl, či kritizoval. Naši občané jsou v naprosté většině dost vzdělání na to, aby si poskytované informace dobře vyhodnotili. Demokracii musíme chránit a nemůžeme připustit její omezování. Za snahu o omezování svobody slova a názorů by se někteří jedinci i případně poslanci měli stydět. Rovněž Američané v kolébce demokracie považují omezování svobody slova a názorů,
jako zcela nepřijatelné.
Zdroj: https://jiricumpelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=797974
Doufám či spíše věřím, že Kozymetr nebude rozšířen i o spor o dalších tématech. Pokud by někdo hodnotil podle logiky pana Čumpelíka například krádeže a loupežná přepadení, mohl by dojít k závěru, že přijatelným bojem proti takové trestné činnosti musí být výhradně a především naplnění pravdy o vlastnictví odcizených předmětů – tedy jejich vrácení. Přitom prevence kriminality je většinově akceptována.
................................................................................................................
Devátého února zazněla z úst Andreje Babiše šokující slova o neslýchaném dehonestování dětí Babišových spolupracovníků učiteli škol. Více o tom v Praha IN:
„Došlo třeba k tomu, že učitel věděl, že Petr je syn toho a toho z hnutí ANO. Tak se ho před celou třídou ptal, koho by volil,“ prozradil jiný náš zdroj. „Vychutnával si, jak se klepal,“ doplnil.
O těchto věcech jsme slyšeli už mezi prvním a druhým kolem.
„V dalším případě třeba museli žáci napsat, koho volí jejich rodiče. A museli se pod to podepsat a odevzdat. Vyučující pak vstal a četl jména podepsaných a kandidáty jejich rodičů. Pak pronesl něco v tom duchu, že je pyšný, že nikdo nevolí ́toho ́ Babiše. Ještě to nakreslil na tabuli, takový graf s výsledky. Je jasné, že ve třídě byl i šestnáctiletý syn jednoho významného činitele, čímž na něho vytvořil šílený tlak,“ doplnil další náš zdroj.
V tomto případě známe i jméno školy, je v Praze. (Praha IN)
Kandidátem na prezidenta České republiky byl člověk, který byl nad míru pohoršen údajným jednáním učitelů, ale pachatele ochránil. Neuvedl, v kterých školách se učitelé zachovali jako v padesátých letech vůči dětem kulaků nebo politických vězňů. Neuvedl jména učitelů, kteří se zachovali tak zhovadile. Chápu ty, kteří mají pochybnosti o tom, že se něco takového mohlo v České republice stát. Stejně jako byl důvod pochybovat o tom, že Andrej Babiš mladší mohl platit kreditní kartou v USA a současně podepisovat v Čechách převod akcií Čapího hnízda.
Není mi známo, že by někdo z rodičů šikanovaných dětí nebo někdo z hnutí ANO věc oznámil k prošetření. Jako by hnutí ANO souhlasilo s politicky motivovanou šikanou dětí a jeho šéf (který se chtěl stát prezidentem republiky) jako by jen své pohoršení předstíral. Zatím tomu rozumím tak, že hnutí ANO, které tvrdí, že je demokratickou politickou silou, není ochotno ani upozornit naše občany na konkrétní školy, jimž by své děti rozhodně neměli svěřovat.
Ale možná, že pan Čumpelík již podnikl kroky k tomu, aby případná desinformace zhynula zjevenou pravdou, a v zájmu obecného blaha požádal hnutí ANO o další informace.
Má agresivní politický aktivismus v České republice své oběti?
19 úno, 2023,
Žádné komentáře
Protože se údajně „rozhodně nejedná o nic ojedinělého“, měli bychom přivítat, že se údajně „věc řeší“.
Kdo věc řeší a jak? Bude veřejnost informována o opatřeních k nápravě? K tomu nemohu zatím nic bližšího sdělit, neboť věc podléhá zřejmě zvláštnímu režimu, a to z důvodů mně neznámých. Zvláštní je už věc sama, což ale není důvod, proč nemohu sdělit více. Více prostě nevím. Mohu se pouze podělit o několik otázek a spekulací. Zvláště, když se mi nedostalo uspokojivé odpovědi od autora článku publikovaného v Praha IN.cz:
Vážená redakce,
zaujal mne Váš článek (autora Jana Holoubka) ze dne 4. 2. 2023, jehož tématem byly prezidentské volby.
Obsah článku považuji za velmi závažný, a to především tu jeho část, v níž autor píše o politicky motivované šikaně žáků.
Překvapilo mne, že autor neuvedl jedinou konkrétní školu, v níž k tomu došlo. Od novinářů lidé očekávají, že jimi sdělované informace takového a podobného druhu přispějí k pozitivním změnám, nikoliv k dojmu, že je třeba se takovým jednáním smířit.
Popsaný způsob jednání učitelů je přesně ten, k jakému docházelo v padesátých letech. Ta samá šikana, jaké někdy musely snášet děti kulaků a politických vězňů.
Domnívám se, že pan Holoubek možná ne zcela pochopil, že nepopsal jen hanebné zneužití postavení učitele ve vztahu k žákům, ale nezákonné jednání, jimž bylo dotčeno právo voličů na tajnou volbu. Paradoxem je na této věci skutečnost, že právo volit tajně neupíral občanům ani minulý režim. Z obsahu článku vyplývá, že byl porušen i Zákon o ochraně osobních údajů, neboť ty byly vynuceny a odevzdány učiteli v listinné formě i s podpisem.
Jistě chápete, že každý rodič má právo vědět, ve kterých školách by jejich dítě mohlo být ohroženo způsoben, jaký autor článku popsal. Proto mne překvapilo, že jména předmětných škol, učitelů i činovníků hnutí ANO v článku chybějí. Není v něm uvedeno ani jméno té školy, které je redakci známo. Jako by redakce chtěla pachatele chránit. Přestože byl pan expremiér Babiš jednáním učitelů velmi pohoršen, což jasně vyjádřil na tiskové konferenci, ani on neuvedl nic, co by mohlo vést k nápravě a uklidnit naše spoluobčany. To mohlo snadno vyvolat dojem, že i jemu je možnost nápravy lhostejná.
Dosud jsem se nikde nedočetl, že by někdo z rodičů předmětných dětí poskytl k případu bližší informace nebo učinil oznámení alespoň na adresu místně příslušného odboru školství.
Dovoluji si Vás tedy požádat o sdělení, zda se k této věci chystáte svým čtenářům dodatečně poskytnout bližší informace či zda máte v úmyslu je poskytnout místně příslušnému odboru školství nebo jinému orgánu (veřejné moci) a konkrétně jakému. Věřím, že takový krok z Vaší strany by rozptýlil případné pochybnosti či podezření, že obsah Vašeho článku patří do kategorie tzv. fakenews.
Děkuji předem za Vaši odpověď.
S pozdravem Jaroslav Herda
Re: k šikaně žáků
Dobrý den, pane Herdo. Dle mých informaci se věc řeší. Další případ, o kterém vím, rovněž. Bez souhlasu rodičů nebudu publikovat nic nového, ani informace, ani fotografie.
Rozhodne se nejedna o nic ojedinělého, jak jsem se domníval.
Jan Holoubek
ředitel
email: Jan.Holoubek@PrahaIN.cz
Re: k šikaně žáků
Dobrý den, pane Holoubku,
děkuji Vám za Vaši odpověď. Není z ní ale jasné, kdo věc řeší. Těžko tedy mohu předpokládat, že o způsobu řešení a krocích k nápravě bude veřejnost informována. Upřesněte, prosím, který orgán či úřad se věcí zabývá, abych jej mohl kontaktovat a získat bližší informace v souladu se zákonem (§ 106).
Děkuji předem za odpověď.
Jaroslav Herda
Z článku pana Holoubka:
„V dalším případě třeba museli žáci napsat, koho volí jejich rodiče. A museli se pod to podepsat a odevzdat. Vyučující pak vstal a četl jména podepsaných a kandidáty jejich rodičů. Pak pronesl něco v tom duchu, že je pyšný, že nikdo nevolí ́toho ́ Babiše. Ještě to nakreslil na tabuli, takový graf s výsledky. Je jasné, že ve třídě byl i šestnáctiletý syn jednoho významného činitele, čímž na něho vytvořil šílený tlak,“ doplnil další náš zdroj.
Je normální, aby šestnáctiletý student (a s ním celá třída) podlehl tlaku vyučujícího a odevzdal podepsaný papír s volební preferencí svých rodičů? Celá třída podlehla „šílenému tlaku“? Pokud by ten student neměl výrazně oslabenou sebeúctu, spíše bych očekával, že odmítne učiteli vyhovět a svému otci (významnému činiteli) pak svěří svoji zkušenost s učitelem nezpůsobilým k výkonu tohoto povolání. Významný činitel se pak mohl ředitele školy v úvodu zdvořile zeptat, zda byli studenti v hodinách občanské nauky seznámeni s významem tajných voleb, rovněž se smyslem Zákona o ochraně osobních údajů a zda obsah těchto pojmů chápou jím zaměstnávaní učitelé.
Po krátkém telefonickém rozhovoru by učitel (vyšinutý politický aktivista) byl „vyřešen“. Proto moc nerozumím slovům pana Holoubka, že se „věc řeší“.
V článku se nepíše, zda byl tento „významný činitel“ hnutí ANO také významným negativním činitelem ve výchově vlastního syna, ale na jiném místě autor píše o jiném případu:
„Došlo třeba k tomu, že učitel věděl, že Petr je syn toho a toho z hnutí ANO. Tak se ho před celou třídou ptal, koho by volil,“ prozradil jiný náš zdroj. „Vychutnával si, jak se klepal,“ doplnil.
Klepal se! Ale z čeho? Že hnutí ANO je významnou politickou silou zastoupenou v obou komorách Parlamentu České republiky? Nebo proto, že jeho předsedu volilo 2,4 milionu voličů v prezidentských volbách? Rodiče sice mohou podlomit sebeúctu a sebedůvěru vlastního dítěte natolik, aby se před vyšinutým kantorem rozklepalo, ale proč by se měl klepat syn člena hnutí ANO? Copak členové tohoto hnutí ubližují svým dětem? Copak je například posílají na anektovaný Krym? Takový případ byl přece jen jeden jediný. A co ty ostatní studenti? Co bylo příčinou jejich podvolení se vůli neomaleného a pošahaného kantora? Nevím.
Nevím ani, proč k poskytnutí bližších informací potřebuje mít pan Holoubek (ředitel PrahaIN.cz. a Parlamentních listů) souhlas rodičů předmětných studentů. Jsou snad ty školy tak podivnými ústavy, že se rodiče (včetně významného činitele hnutí ANO) stydí za to, že jim nenašli jinou školu? Nevím, ale od tak poutavého titulku (Děti zástupců ANO se před volbou prezidenta musely zpovídat před celou třídou) bych očekával více informací.
Ale nehaňme dne před večerem. Možná mi pan Holoubek odpoví na dotaz odeslaný dnes v 9:46 (výše) a poskytne v něm informaci, kde „se věc řeší“. O obsahu případné odpovědi budu informovat.
................................................................................................................
Kdysi jsem byl svědkem podlehnutí drtivé většiny studentů přání kantora za řečnickým pultem. Bylo to na zahájení školního roku. Plnoletým studentům bylo nejprve vřele a vemlouvavě doporučeno, aby se zúčastnili voleb a vyhnuli se tak určitým nepříjemnostem. Všichni pak byli vyzváni, aby zdviženou rukou odsoudili Chartu 77 (která jim nebyla přečtena). Tehdy jsem chápal, že nikdo verbálně neprotestoval.
Co nám náš zvolený prezident Pavel neřekl či smlčel?
19 úno, 2023,
Žádné komentáře
A říci ani nemohl. Pro mnohé občany by to bylo nestravitelné. K vydávení. A pokud ho přece jen někdy napadlo se vyjádřit způsoben ve smyslu níže uvedeným, chápu, proč raději mlčel.
Má prostě jiný styl. Přesto bych se mu nedivil a nevyčítal bych mu, kdyby reagoval pravdivými slovy na výhrady od věcných až po velmi břitké k jeho minulosti člena KSČ a kariéře vojenské zdobené lampasy, nebo jeho kritikové přece vždy jen chtěli spolu s celou naší zemí v pravdě růst svobodně do krásy. Zdali.
Výhrady jsou jistě na místě, když víme, jak ta strana vládla. Opravdu to víme? Vědí to všichni?
Vědí, jak si zajišťovala moc? Ovšem, lákala do svých řad všelijak. Často to býval tlak. Pro předpoklad, že lidé budou v obavách mu podléhat. Ne proto, že by měli strach ze ztráty svobody. Nicméně odmítnout nezřídka znamenalo přijít o body pro možnost smět se uplatnit.
Na úkor těch, kdo členství odmítli? Je rudou knížkou přeskočit? Určitě často. Nikoli vždy.
Úvahy lidí verbovaných do strany byly jistě různé. Mne nyní zajímají ti, kdo si kladli otázku, zda je pro koho vzdorovat. Prostá odpověď by jistě byla, že vždy je pro koho. Vždy je pro koho stát na straně pravdy. Na straně utlačovaných, ponížených a slabých.
Ale také je třeba mít na paměti, že muselo být velmi frustrující vidět kolem sebe, kromě hrstky statečných, celé zástupy těch lhostejných, kteří nesou na svých ramenou celou tu státní moc k údajně světlým zítřkům. Jak početné byly ty zástupy?
Na to je snadná a zahanbující odpověď. Byli to bez toho zmíněného mála téměř všichni, neboť nejenže se téměř sto procent voličů dostavovalo k volbám, ale téměř sto procent voličů také vládnoucí moci přitakalo svými hlasy.
Říkal si jeden každý volič: Co já sám změním? Nebo: Sotva co změníme, tak jim to hodíme? Nevím, ale výsledky jsou jasné:
Kde se tedy dnes v tolika lidech vzalo to zklamání a pohoršení nad tím, že prezidentské volby vyhrál pan Pavel?
Ti mladší, kteří nezažili volby v minulém režimu, by se výsledku prezidentských voleb divit mohli, ale pak by se měli divit i svým rodičům. Mohou se jich zeptat, proč v minulém režimu podléhali představě, že dokud vládnou komunisti, nemá smysl je zaměstnávat znepokojivě nízkým počtem odevzdaných hlasů. Kdysi dávno, v padesátých letech, docházelo i k tomu, že ve volebních místnosti chyběla plenta. Zřejmě to měli na svědomí planoucí komunisti, kteří tím chtěli stranu potěšit a ulahodit jí opatřením k dosažení absolutní jednoty. Ale později už ne. Pak stačilo ve volební místnosti udělat o několik kroků navíc a režimu by přibylo hlubokých vrásek. Kdyby tehdy lidé projevili vůli takto jednoduchým způsobem vládu jedné strany oslabit, nemohla by si KSČ dovolit vyvíjet na lidi tlak, aby se stali jejími členy nebo dokonce „prodávat“ jakékoli výhody za vstup do jejích řad.
Tím ale ani v nejmenším nechci říci, že byl generál Pavel zvolen lidmi, kterým se stýská po minulém režimu. Důvod, proč do druhého kola postoupil on a ne někdo jiný, bude asi jiný.
Že zvítězil nad Andrejem Babišem, považuji za velmi pozitivní pozitivní výkon naší společnosti.
Včera na Novinky.cz vyšel další pozoruhodný rozhovor Thomase Kulidakise s Andrejem Babišem. V něm se Andrej Babiš vrací k dehonestování dětí jeho kolegů z hnutí ANO (… ale to největší a nejhnusnější, že dehonestovali děti ve třídě).
Dle Jana Holoubka se případy politicky motivované šikany dětí řeší. Andrej Babiš však neřekl ani slovo o tom, že se řeší, ani jak a kdo je řeší. Protože se věc zdaleka netýká jen ratolestí členů hnutí ANO, není to jen věcí pana Babiše a jeho kolegů. Přesto jsme se opět nic nedozvěděli.
Nikoho z politiků nezákonné jednání učitelů ve školách zřejmě nezajímá. Bylo by přece jednoduché si ověřit, zda věc byla oznámena policii nebo některému školskému úřadu. Z rozhovoru pana Kulidakise s panem Babišem je zřejmé, že slova „zapomeňte na Babiše“ mají opačný význam: „Budu Vás dál krmit pohádkami o nenávisti, která mi prohrála prezidentské volby“. Čí je ta nenávist? Jeho, řekl bych.
Věnce navždy bezmocným a tichým
8 úno, 2023,
Žádné komentáře
Mám v úctě rituály
Ty tiché
i ty s muzikou a vínem
S konfetami
Někdy však ruší mne
když zastižen jsem v nesouladu s nimi
Pak famfáry mi znějí jako z frašky
Z operety
A tuba jako větry slona
A pochod smuteční jak z filmu
který nestál mnoho
se všemi těmi umělými květy
a herci mělkými tak
stejně jak jejich slova
Hořkne mi pieta
když věnce kladou hrdinům
kdo podobným dnes sotva podali by ruku
Ti komu martyrové zmrtvýchvstalí řekli by pár vět
Jednou
Naposled
Úspěchem a cílem populisty je narušený občan
8 úno, 2023
Jako příklad nám může být působení manipulativní a zcela nepolitické „propagandy“ v osobních vztazích. Princip je ovšem stejný.
Pokud jeden z partnerů má potřebu si druhého podmanit, připoutat a ovládnout, pak se jeho protějšek (zvláště je-li k tomu predisponován) ocitá v nebezpečí, že začne pozvolna přistupovat na dříve nepřijatelné požadavky a omezení, a bude ztrácet sama sebe tak dlouho, až bude třeba vděčen i za to málo, co mu vztah ještě poskytuje. Manipulacemi snížené sebehodnocení zvyšuje míru obdivu k manipulátorovi a otevírá cestu k dobrovolnému a neuvědomovanému otroctví. V extrémních případech může být otrokář za všech okolností adorován.Takový proces postupného poškozování osobnosti druhého člověka může trvat celé roky. Někdy všechny zbývající. Takového zotročení se dosahuje, zjednodušeně řečeno, množstvím cukru na začátku, občas drobným švihnutím malým bičíkem, které se musí zdůvodnit selháním budoucího otroka. Dávky cukru se snižují a stále častěji je použit „spravedlivě“ trestající bič. O vysvobození oběti z otroctví se někdy i zkušený terapeut snaží dlouho, někdy marně. To ten cukr. Čím (kým) jej nahradit, když je nenahraditelný? Když přece JINAK je to tak náramné a vše je tak tuze moc v pořádku. Jaká děsivá propast by se otevřela? Jaká prázdnota? Co prožívaly milóny lidí po Chruščovově kritice kultu osobnosti (pokud ji vůbec přijaly)? Těžkou desiluzi, pocity ztráty vlastní identity, pocity marného života. Ztrátu.Čím je propaganda obludnější, tím déle se na ní musí pracovat, aby vrostla hluboko. Aby hodně bolelo se jí vzdát. Ostatně Goebbels, Hitler, Lenin, Stalin, Putin... Dlouholetá mravenčí práce.Populisté, v tom nejhorším slova smyslu, tedy spíše populisti, jsou zločinci vědomě deformující osobnosti svých spoluobčanů. A to netvrdím zdaleka jen o těch zde jmenovaných či jiných již také zesnulých.Síla a důkladnost lživé propagandy je v přímé souvislosti s výskytem projevů fanatismu. Je-li společnost působením propagandy rozštěpena (což bylo jejím cílem), může docházet i k tomu, že v obraně před ní a jejími předpokládanými důsledky se lidé začnou přimykat o to silněji k protilehlé politické síle, jejíž chyby a selhání mohou začít nekriticky přehlížet či tolerovat. Pak může k projevům podobným fanatismu docházet i u nich. Obě strany jsou tak připraveny vzájemně se obviňovat z nedostatku kritického myšlení a krize pokračuje.Pokud je tato protilehlá síla liknavá a podceňuje hrozby, její spoléhání na zásah „ex machina“ (nebo nač u čerta spoléhá) může přivést společnost do fáze zralé jednohubky.
Na co pan generál Pavel po svém zvolení prezidentem České republiky nedbal?
6 úno, 2023
Měl možnost tím nejpřirozenějším způsobem věnovat svou pozornost těm, kdo ho nevolili, nikdy neměli v úmyslu ho volit a nikdy ho nikam volit nebudou. Těm, s nimiž by se jistě mohl potkat i v okolí Černoučku a potěšit se jimi.
Máme nyní prezidenty dva nebo tři? Naši exprezidenti jsou oslovováni „pane prezidente“. Generál Pavel ale ještě nebyl inaugurován. Zazněly názory, že do jeho inaugurace by takto oslovován být neměl. Dokonce, že by ani neměl dovolit, aby tak oslovován byl. A co více, že je neslušné nechat se tak oslovovat, neboť tím uráží prezidenta současného. Asi tím bylo myšleno, že tak snižuje jeho majestát.
A to není vše. Diskutováno je i to, zda mu před inaugurací přísluší jednat s ústavními činiteli, nebo zda směl vyhovět tchajwanské prezidentce a zavolat jí či zda měl někoho pověřit, aby jí zavolal a omluvil jej s tím, že k takovému činu ještě není dopečeným prezidentem a že raději ještě posečká, vyhlížeje v Černoučku příznivější politické podnebí pro tak citlivě vnímaný krok.
Generál Pavel, jak jsem již uvedl, měl možnost se po svém zvolení prezidentem České republiky stáhnout do ústraní a věnovat pozornost obyvatelům lesa a remízků, toulat se s nožem v kapse tichou krajinou v okolí Černoučku a těšit se z nálezů Jidášova ucha na starých bezech a jívách či Penízovek sametonohých na pařezech.
Ale já jsem přesně tohle čekal. Skutečně. A necítím se proto nijak výjimečně prozíravý. Čekal jsem, že zvolený prezident České republiky Petr Pavel nebude dbát na to, aby se znemožnil. Čekal jsem, že se nebude skrývat na venkově jako trouba a prodlévat v tichém očekávání, zda jeho zvolení nebude zneplatněno nějakou ze supervyšinutých konspiračních teorií, jakou je například ta, podle níž o zdařilém a sofistikovaně provedeném volebním podvodu byla zpravena i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která to dala okázale a s veškerou arogancí najevo, když se vydala do Prahy ještě před sečtením volebních hlasů.
Ani jsem neočekával, že by snad někdo z našich politiků strašících občany gen. Pavlem coby hrozbou války na něho zosnoval atentát. Dokonce jsem si nepřipouštěl ani možnost, že by nějaký slabodušec této demagogii mající charakter poplašné zprávy podlehl a rozhodl se na vlastní pěst a bez konzultace s Andrejem Babišem našeho nově zvoleného prezidenta sejmout.
Prostě jsem věřil, že gen. Pavel logicky a nezvratně spěje k inauguraci a věnuje se tomu odpovídajícím aktivitám. Sám za sebe si dovoluji vyznat, že od jeho zvolení prezidentem jej z výše uvedených důvodů vnímám jako prezidenta, dokonce silněji než dávno vysloužilého Václava Klause a dosluhujícího Miloše Zemana. Oslovení „pane prezidente“ mne tedy v jeho případě nijak nepohoršuje, ani ve mně nevyvolává rozpaky, které se, mám-li být upřímný, v případě Václava Klause i Miloše Zemana u mne nezřídka dostavují.
Jaký má hnutí ANO vztah k druhotné viktimizaci?
6 úno, 2023
Tohoto pojmu se používá především v souvislosti trestnými činy, jejichž oběti jsou sexuálně zneužity. Často musejí snést velmi nepříjemné otázky a někdy i projevy nedůvěry, někdy i vyjádřené pochybnosti o tom, zda nezavdaly příčinu k jednání pachatele. Nedávno jsme byli svědky projevů hlubokého nepochopení situace obětí, jimž byla projevována nedůvěra proto, že svoji zkušenost s pachatelem vyznali až po několika (i po mnoha) letech. I necitlivé znevažování důvěryhodnosti obětí je ono druhotnou viktimizací. Ostatně právě obavy z projevů nedůvěry vedou často k tomu, že oběť není schopna trestný čin ohlásit nebo tak učiní, až když ji někdo podpoří jiným svědectví a dodá jí odvahu.
Další kategorií jsou psychiatričtí pacienti, kteří se snadno mohou dostat do situace v jistém ohledu i těžší, neboť jejich věrohodnost bývá zpochybňována právě jejich diagnostikovanou poruchou či onemocněním. Dochází k tomu i v případech, kdy charakter jejich psychického problému ze své podstaty nemůže být příčinou snížení kognitivních schopností. Takové oběti trestných činů se pak snadno mohou stát obětí znovu, neboť jejich postavení svědka lze snadno ohrozit v jejich neprospěch.
Obě uvedené kategorie jsou ohrožovány nejen možností nespravedlivého a posouzení a rozhodnutí, ale i psychickou ´jmou plynoucí z oprávněných pocitů křivdy a ponížení.
Mohou nastat i situace, kdy si je někdo (někdy i pachatel) dobře vědom, že v nějakém sporu proti němu stojí osoba, která se minulosti podrobila odborné psychiatrické péči. Zneužít v takovém případě této skutečnosti a domáhat se uznání nevěrohodnosti protistrany je obzvláště zavrženíhodné jednání. A to zvláště tehdy, dopustí-li se toho osoba vysoce postavená a je-li kauza ostře sledovaná médii a širokou veřejností, neboť v případě úspěšného pokusu o takovou manipulaci se osoba poškozená ocitá v situaci mnohem horší, než byla dříve. Tedy jako osoba zcela nevěrohodná, nevyzpytatelná a třeba i ve svém jednání záludná. S takovým cejchem, je taková oběť samozřejmě společensky znemožněna i co se týče jejího možného uplatnění v dalším životě, je v mnoha směrech diskvalifikována. Může tedy snadno dojít k situaci, že člověk, který sám není docela v pořádku (když je schopen se takové hanebnosti dopustit) předhodí veřejnosti osobu poškozenou na odiv jako na veřejný pranýř. Pokud tak učiní osobě blízké a motivován vlastním prospěchem, nemůže být již pochyb o tom, že takovou osobu obětovává. Jinými slovy hází ji přes palubu. Jako přítěž. Jako odpad na smetiště. Jako na hnůj.
Expremiér a poslanec Parlamentu České republiky pan inženýr Andrej Babiš ve volbě prezidenta republiky neuspěl, přestože se nenašel nikdo, kdo by během volební kampaně připomněl jeho pokus poškodit výše uvedeným způsobem vlastního syna soudní cestou. Nikomu z politiků hnutí ANO tento vpravdě zrůdný čin pana Babiše nepřekážel. Zřejmě jej nevyhodnotili jako dostatečně zrůdný. Nerozvzpomněl se ani nikdo z politiků pětikoalice. Dokonce ani ministr zdravotnictví Válek nebo ministr práce a sociálních věcí Jurečka. Možná proto, že politik disponuje jistou mírou moci a vlivu a zůstává díky tomu poněkud nad věcí, nad takovými tématy. Vzdálen možnosti, že by se sám do takové situace mohl dostat (na rozdíl od řadového občana).
Ale nerozvzpomněly se ani lidskoprávní organizace. Dokonce ani Kancelář veřejného ochránce práv. Tedy ani tato instituce neviděla důvod upozornit na krajně nevhodného kandidáta.
A samozřejmě nesmíme zapomínat na naše spoluobčany – voliče hnutí ANO, kteří tu zrůdnost rovněž nevnímali jako překážku v cestě pana Babiše na Hrad. Možná spíše jako něco pozitivního. Jako důkaz toho, že se jejich favorit nezastaví před ničím.